close
Vážení uživatelé,
16. 8. 2020 budou služby Blog.cz a Galerie.cz ukončeny.
Děkujeme vám za společně strávené roky!
Zjistit více
 

Jachachňou!

7. srpna 2011 v 9:50 | Capretto |  diary
Takže se tu mějte lidi,
odjíždím pryč a už se nevrátím! ... Ne, to zas myslím, že ne. :D ;D
 

Možná, že to nemá cenu...

6. srpna 2011 v 15:11 | Capretto |  diary


Je to velmi dlouhý, už mne to nebaví dále trpět. Už mě nebaví denodenně něco stále řešit. Co kdybych mohla mít pro jednou klid? Co když to nechci poslouchat?
Trvá to opravdu nějaký čas. Nemůžu uvěřit, že to ještě nepřestalo. Je to stále a stále jen, dokola. Opakuje se to, ačkoliv mi třeba bylo i slíbeno, že už se to nikdy nestane. Nechci říkat, že MI to ubližuje. Na mně ani tak nezáleží. Hroutí se to všechno. Všechny vztahy, v rodině, mezi přáteli, avšak i v okolí.
Jak vůbec může jedna osoba ovlivnit celý svět? Možná to zní opravdu zvláštně, nehezky. Je mi do breku. Ale nemůžu. Něco mi říká, že se tím nemám zabývat. Že to mám nechat plavat. Koukat se na to, poslouchat to, vědět o tom, žít s tím.
JE MI TO JEDNO. Nemá to cenu. Ona si to NIKDY nepřizná. Už jen mě děsí pomyšlení na to, že jsou i jiné rodiny, kde to probíhá krásně, v pohodě... Cítím se doma kdekoliv. Hlavně ne tam, kde domov mám.
Žít s osbou, kterou začínám nenávidět. Nikdy jsem to nechtěla říct, nikdy jsem si to nechtěla přiznat. Myslela jsem, že tu je od toho, aby mi pomohla, aby mi něco říkala, aby mě rozveselila, když mi je smutno. Abych se jí mohla svěřit.
NEMÁM NA TO. Hnusí se mi. A je mi špatně z toho, že to musím říct. Že to tak musím myslet...
Možná si to zavinila sama. Koukat se na ni, vždyť. Špatně se to říká někomu, kdo to stejně nepochopí. Na světě je tolika málo lidí, co by se dokázali vcítit, kteří by dokázali pomoct. Nemám ráda, když tím někdo opovrhuje, zasměje se tomu,
Zná ji tu každý, ví o ní každý, ale jen v tom zlém. Kvůli tomuhle se všichni hádáme, kvůli tomuhle máme špatnou náladu. Tohle ale NEMUSÍM trpět! Řeší se to tu dlouho.
Avšak stále vůbec nemáte ponětí, o co tu jde. Nechce se mi to tu psát, ale nemám to komu říct. ... Jde tu o rodinu...
Ach bože, je to složitý, velmi složitý, a nikdo s tím NIC neudělá!.... Čeho člověk nasíbí a... Ne,... ona nikdy nebude moji MATKOU... Ona, NE....

Bez kávy ani krok

5. srpna 2011 v 10:37 | Dívka |  diary



Ach, dneska už je pátek. Zlatej paťulínek... Jako téměř každý student si vychutnáváme těch úžasných prázdnin. Koneckonců sama dobře vím, že ty dny, co jsem doma, je občas pořádná nuda. A nejen tam. No, někdy dokonce i otrava. Neboť ti, co mají svou matku na vysoké škole, s malým synem, kterého teď pustili do školky, ve které mají jen do čtyř, to není jen tak lehké. No, povězte. ... Sežeňtě si práci, která by fungovala tak do tří do odpoledne, a to tak, aby max. do čtyř byla už ve školce. Ale tak, i taková práce se dá sehnat. Jenomže když máte zrovna tuto matku denodenně za zády, přestane vás to bavit. Tak ráda bych ráno vstala a zjistila, že doma nikdo není. Málokdy se to stává.
Třeba teď. Ale sourozenci jsou bohužel se mnou. Avšak ani to mi nebrání v tom, abych si udělala po delší době zase nějakou pohodu. V pokojíčku mám děsný bordel, protože balím. Alepoň jsem si pustila nějakou hudbu. Konečně.!
Je to úžasné uvolnění, nemusím se stresovat, mám klid a dokonce i pohodu. Teda až na brášku, kterému jsem nyní nechala volou ruku. Což bych vlastně neměla. On dokáže zničit statisíce věcí za pět minut... :)
Tak mám po snídani. Dneska jsem spala až do devíti, což je rekord, jindy musím vstávat po sedmý, a dál nesmím spát. Vidíte? A to mám prázdniny. Ale už to začíná. V neděli odjíždím pryč... Na tři týdny za těmi nejlepšími kamarády. Bude to bomba. Já to tam miluju.. ♥

A tak jsem přemýšlela, ... Chci se zeptat těch, co na tom jsou podobně jako já, zda-li je taky občas "nesere", že mají za zády stále nějakou "kontrolu"... em? :)
 


Myšlenkou v jiném světě...

4. srpna 2011 v 23:07 | Dívka |  diary


Dnešní den, jakoby se nějakým způsobem rozpil. Všechno je jinak, než by mělo být. Avšak svou povahou působím dosti jinak, než bych působiti sama chtěla. Jsem zamilovaná, to je možná ten důvod, proč prožívám tyhle nádherné chvilky, kdy mám hlavu v oblacích.
Sama vím, že ten dotyčný je tu vlastně jen pro mne. Sama vím, jak ho opravdu moc miluji a čím vším bych tu na světě pro něj byla. Neboť on je ten, kterého jsem nikdy nepoznala. Je v něčem zvláštní a jiný, dokáže vnímat, cítit, chápe, jak a co je pro člověka těžší. Možná proto, že si sám dosti prožil.
Vše, co kdy bylo, vše, co jsem k němu kdy cítila, co k němu cítím, vím, že je to skutečné. A i já cítím tu sílu, která by mě a jeho měla k sobě táhnout. Vše by to bylo v pořádku, vše by bylo nádherné. Slovem "bylo" chci docílit toho, že i dálka mnoho kazí.
Mám na srdci jednu větu: "Já se nevzdám!". A také to opravdu myslím vážně. Člověk, který pro mne mnoho znamená, bez kterého si to dneska nedokážu představit. Možná snad jen, že být pro člověka jedinou oporou a posledním štěstím, co ho v životě potkalo, že to je právě ten okamžik, kdy my dva bychom k sobě měli "přijít".
Je složité ztratit přátele, "ztratit" rodiče. Ba ne - jejich zájem. Je to smutné, když chce dítě říct své matce, jak ji miluje, jak ji má rádo, ale místo toho dostane facku. Nesmí to říkat. Nesmí naznačit, že pto něj něco znamená, rodiče vychovávají jen "základním" způsobem. Tvrdě, důležitě. Cožpak si takto může člověk užít dětství, když mu ani mateřská láska uznávána není? ... Je mi z toho na nic.
Avšak teď se já cítím být tou, která by to měla takové osobě všechno vynahradit. Ne, slovo "měla", je zvláštní, není to zrovna ono, co by sem patřilo. Já chci být důležitou a chci, aby mě měl někdo rád, ale ne tak, jako obyčejného kamaráda, kterého polácá po zádech...
Potřebuji obejmout, potřebuji políbit. I já mám svá přání a své sny. Mým snem je být s osobou, s kterou bych byla nejšťastnější. Ať už by to bylo jakkoliv, vždycky to bude ON. Budu trpět, budu brečet... Jen ať je se mnou. Udělám pro něm vše. Stojí mi to za to.
Milovat takhle, jako jsem NIKDY nemilovala... Je to velmi těžké. A snít? Cožpak to mi má stačit? Snila jsem už dluho. Už mám vlastní svět, mám vlastní představy, mám vlastní názory. Ale jeden z nich je ten, že nemohu přeci stále jen snít. Však ty sny CHCI uskutečnit. Jak báječné bylo by, právě sním být. Zažívat chvilky jen nás dvou a užívat si chvíle, kdy my dva jsme od sebe nerozlučitelní.
Jsem bláznem, už dlouho. Velmi dlouho, bez něj bych to nebyla já. Cítím, že hořím. Když na něj myslím, cítím se tak, jako nikdy jindy. Něco mi říká, že musím čekat. Že tu pro něj musím stále být, že mu MUSÍM důvěřovat.

Cožpak jste chtěli toto číst? Nějaké vysněné romány jedné hloupé holky, která už ani neví, co by chtěla? Pak-li, že jste si toto četli, mnozí z vás možná pochopili, jaké to je, milovat někoho, kdo je od vás statisíce kilometrů daleko. ... Ještě na dlouho.

Měli byste se bát

4. srpna 2011 v 20:56 | Dívka | 
Nechci nahánět strach, ale co byste o mně chtěli tak vědět? Nejsem neschopná, dokážu si uvědomit, co po mně člověk vlastně chce, co ode mne čeká. Ano. Patřím mezi ty, co se do této chvíle nechávaly zneužívat. Avšak nenechám si to líbit.
Hledám něco, co by se Ti na mne určitě nelíbilo. A tak tu pro Tebe něco mám.

Jsem svině, jsem sobecká a nenechám se jen tak urážet. Jsem naivní a blbá. Je mi celkem jedno, co si o mně člověk myslí, každý si udělá svůj obrázek. Nejsem pomlouvačná, ale mám vlastní názor pro každého. Jsem kritička a všechno musím okomentovat. Všechno musím zkazit a dělá mi to příšernou radost. Ano. Ráda jsem mstím, jsem zlomyslná. Jsem brutální nepřítel všech reklam a všem spamerům bych vymlela mozky. Akoliv zřejmě žádné nemají. Mám spoustu stránek, jsem lehce ovlivnitelná a přizpůsobivá. Dokážu být jakákoliv. Dokážu se přizpůsobit jakékoliv představě,... Je-li Vám libo.

Ba ne, nejsem zlá. Myslím, že jsem milá a hodná, celkem bojácná, ale naivní jsem. To ano. Jak snadno si o mne můžete udělat obrázek z pár "přehnaných" slov, že? Nikdy bych nedokázala podrazit své přátele a ačkoliv jich moc není, dokážu je podržet a být pro ně velkou oporou.
Občas jsem přehnaně náladová a mám chuť všechno roztřískat, vydupat si to, vymlátit to. Ale většnou to v sobě držím a mlčím. Jsem introvertní osobou s pohledem na svět velkého idealisty.

Nechme toho. Napíšu Vám to někdy jindy. :D

Skrytý článek

4. srpna 2011 v 20:22 | Dívka |  nemožným

Pro všechny, co nemají ani tušení, o co jde.

Kam dál